Dysplazie kyčelního kloubu – strašák zodpovědných chovatelů psů

0

Mezi chovateli psů asi nenajdete nikoho, kdo by o tomto postižení kyčelního kloubu neslyšel. Ačkoliv se dysplazie kyčelního kloubu týká všech savců (včetně lidí), u psů se stala výrazným a relativně častým problémem. Postižená jsou zejména velká a obří plemena psů, ale ani středním či malým rasám se dysplazie kyčelního kloubu nevyhýbá.

Dokonce existuje řada plemen psů, které mají předem dané vysoké predispozice k tomuto nepříjemnému kloubnímu onemocnění. U spousty psích plemen se dysplazie kyčelního kloubu hlídá a vyšetření je nutné pro zařazení zvířat do chovu. Primárně se jedná o tato plemena:  .

Dysplazie kyčelního kloubu psů je ne vždy ukázkový příklad špatné plemenitby

Dysplazie kyčelního kloubu (DKK) je sice dědičná choroba, ale není to tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Za prvé je třeba si uvědomit, že se nedědí nemoc jako taková, ale míra náchylnosti k onemocnění. Na tom, zda a v jaké míře propukne, se pak podílí řada dalších vnějších faktorů, které působí na štěně během jeho vývoje a růstu. Pokud tedy máte plemeno s predispozicemi k dysplazii kyčelního kloubu, dejte na rady svého veterináře a můžete včas DKK předejít, nebo výrazně zmírnit progres a následky choroby.

Je sice pravda, že dysplazie kyčelního kloubu se zejména u psů projevila tak výrazně vlivem ne zrovna kvalitně řízené plemenitby v předchozích letech. Je třeba vzít v úvahu, že psí plemena se formovala většinou během 19. století a spousta chovatelů užívala příbuzenské plemenitby dlouho do druhé poloviny 20. století. Nicméně v případě dysplazie kyčelního kloubu to zdaleka není tak jednoduché.

FCI používá pro označení vážnosti postižení DKK 5 stupňů, značených písmeny A – F (více o této a dalších stupnicích dále v článku). Do chovu bývají připouštěni pouze jedinci, kteří dosáhnou nejhůře známky C – a to jen v případě, že dojde ke spáření s jedincem hodnoceným známkou A. Což je hezká a chvályhodná myšlenka. Problém je v tom, že predispozice k DKK se vážou na více různých genů a je dokázáno, že i když jsou oba rodiče hodnoceni známkou A na obou kyčelních kloubech, 30 % jejich potomků bude mít predispozice k DKK.

DKK je složité onemocnění jak z pohledu genetiky, tak s ohledem na další faktory, které se propuknutí choroby účastní (včetně samičích hormonů). Proto nelze jednoznačně říci, že za zvýšeným výskytem dysplazie kyčelního kloubu u některého plemene může vždy jenom špatná plemenitba. Samozřejmě, že nezodpovědný chov psů rozhodně šíření nemoci netlumí.

Dysplazie kyčelního kloubu – různé stupnice dle různých norem, se stejnou (ne)úspěšností

Dysplazie kyčelního kloubu není žádnou novinkou. Poprvé byla popsána v roce 1935, hlubší analýzy se jí pak dostalo v letech po druhé světové válce, kdy se DKK začala standardně objevovat u některých konkrétních plemen (v USA například u německého ovčáka – vliv příbuzenské plemenitby několika importovaných jedinců). Právě chovatelé německých ovčáků (a také zlatých retrívrů) stáli u založení Ortopedické nadace pro zvířata – Orthopedic Foundation for Animals, zkráceně OFA.

K založení OFA došlo v USA v roce 1966 a jejím cílem bylo a dodnes pořád je sledovat některé vybrané zásadní dědičné choroby koček a psů. Kromě DKK sleduje OFA například také dysplazii loketního kloubu, hypotyreózu nebo vrozené srdeční vady. Pro sledování a bodování dysplazie kyčelního kloubu má pak OFA svůj systém, který stav kyčle z pohledu dysplazie hodnotí bodovou stupnicí od 1 do 7. Známka 1 znamená výborný (normální kyčelní kloub), známka 3 uspokojivý kyčelní kloub, známka 5 hraniční stupeň dysplazie a známka 7 znamená těžkou dysplazii. Pro chovatele je tento systém dobrovolný.

Už o rok dříve, tedy v roce 1965 byl na britských ostrovech založen Britskou veterinární asociací a klubem chovatelů (BVA – British Veterinary Asociation, KC – Kennel Club) základní systém hodnocení DKK. Původně bylo pouze dvou známkové hodnocení – prospěl nebo neprospěl. V roce 1984 pak došlo ke kompletnímu přepracování metodiky a dnes je systém BVA/KC jeden z nejpropracovanějších na světě. Hodnotí se celkem 9 kritérií a jsou bodovány zvlášť, konečný výsledek pak tvoří součet bodů pro každý kloub zvlášť (od 0 do 53 bodů) nebo pro oba klouby dohromady (od 0 do 106 bodů). Čím vyšší známka, tím vyšší je stupeň dysplazie. Toto hodnocení zohledňuje i rozdíly jednotlivých plemen a další drobnosti. Pro chov jsou dle BVA vhodní pouze jedinci se známkou 10 a méně pro oba klouby dohromady.

Nejznámější bodovací systém a pro spoustu chovatelů také povinný je systém dle Mezinárodní kynologické unie – FCI. Dysplazie kyčelního kloubu se dle FCI hodnotí známkami od 1 do 5, po poslední úpravě byly sice číslice nahrazeny písmeny, ale jinak se nic nemění. Známky A a B značí jedince bez či s velice mírnou DKK, známky C až E pak označují jedince s pokročilou, střední či těžkou dysplazií. Výhodou systému FCI je, že tvoří pro spousty klubů pevný povinný základ, nevýhodou pak je rozdílnost selekce v jednotlivých zemích a konkrétních klubech. Ale alespoň základní povinnost u nejvíce postižených plemen existuje – ovšem ani zdaleka to pro potlačení DKK ani jiných dědičných nemocí nestačí.

Mimo tyto nejvíce rozšířené a léty prověřené systémy existují i jiné, relativně novější metody. V USA je to zejména PennHIP systém. Jedná se spíše o jakousi databázi RTG snímků kyčlí s rozličnou pevností kloubního spoje, kde nezáleží ani na konkrétním bodování kvůli chovu, ale cílem je nabídnout vhodnou pomoc veterinářům k diagnóze. Dalším novějším a docela úspěšným systémem je švýcarský bodovací systém, který se snaží k DKK přistupovat stejně komplexně, jako systém BVA/KC, ale zároveň činí známkování přívětivějším tím, že finální známky redukuje na 0 – 30 pro každý kloub a poté lze stupeň postižení lehce přiřadit i ke stupni dle FCI. Bohužel, doposud žádná metoda nepřinesla očekávané výsledky – ale to je spíš problém chovatelů a chovatelských klubů jednotlivých plemen psů.

Prognóza léčby dysplazie kyčelního kloubu je variabilní, ne však dobrá

Všechny výše uvedené systémy odhalování a dělení stupňů postižení DKK u konkrétních jedinců mají jednu zásadní nevýhodu – je možné je provádět pouze u dospělých psů s plně vyvinutým kloubním aparátem. To sice napomáhá lepšímu odhalení stupně dysplazie, na druhou stranu tento faktor dost limituje možnosti léčby a nápravy funkce kloubu. Proto se v rámci léčby DKK u psů bavíme v první řadě o zmírnění bolesti a až následně o zlepšení hybnosti či rekonstrukci kyčelního kloubu.

Moderní veterinární medicína už ale nabízí i možnosti, jak DKK opravdu včas a účinně léčit. Ovšem tyto metody vyžadují vyšetření velmi mladého zvířete – tedy ještě mnohem dříve, než se samotná dysplazie kyčelního kloubu objeví. Moderní metody včasné diagnózy a léčby DKK se doporučují zejména majitelům obřích plemen psů, stejně jako těm, jejichž plemena jsou geneticky více náchylná k DKK, než je běžný průměr. Z pohledu chovatelů má tato metoda jen tu nevýhodu, že léčba štěněte se musí zapsat do PP a zvíře nemůže být dále uplatněno v chovu. Na druhou stranu je těmto jedincům včasným zákrokem zajištěn plnohodnotný a bezbolestný pohybový život.

Mnohem běžnější však je léčba DKK až u plně vyvinutého zvířete. Zde je problém v tom, že jakákoliv chirurgická rekonstrukce kloubu je vždy velice finančně nákladná. Z pohledu naprosté většiny chovatelů je pak takováto investice buď nad jejich síly, nebo zbytečná. Pak nastupuje léčba takzvaně „konzervativní“.

Konzervativní léčba spočívá v kompletní úpravě života psa. Je třeba změnit a pečlivě dávkovat krmivo, sledovat a případně upravit procházky, omezit hry postiženého jedince s jinými psy a podobně. Ve většině případů je nutné nasadit i léky – proti bolesti, proti zánětu, ideální jsou pak ještě chondroprotektiva, která pomáhají bránit dalšímu poškození kloubů.

Prognózy léčby se liší jak podle druhu zvířete, tak podle závažnosti samotné DKK, ale také podle dalších okolních vlivů, zejména tedy podle prostředí, ve kterém zvíře žije. Neméně důležitý je také samotný způsob života zvířete. Obecně lze ale říci, že včasné odhalení DKK a její komplexní léčby – tedy jak s užitím konzervativních tak chirurgických metod, má většinou dobré výsledky. Dejte na rady svého veterináře a DKK nepodceňujte – ty nejtěžší případy vedou až k eutanazii postiženého jedince, a to si asi nikdo z nás nepřeje.

About Author

Redakce Infopes

Jsme skupinka nadšenců, která pro Vás píše a shání informace ze světa domácích mazlíčků. Sdílíme informace nejen o psech, ale i o dalších zvířátkách, které s námi žijí a dělají nám radost.

Leave A Reply